Metodika

Odkaz obsahuje následující materiály:

  • DVD - od minitenisu k závodnímu tenisu ( autor: TC Brno)
  • skupinový trénink v tenise (autor: P. Šafránek)
  • tenisový rodič (autor: P. Šafránek)
  • vztah rodič-dítě v tenise (autor: P. Bielik)
  • zajímavé odkazy (např.: rozhovor s M. Jelínkem)

DVD „Od minitenisu k závodnímu tenisu“

Obsah:

I) Úvod

II) MINITENIS - začátečníci, 5-6 let
II/1) Rozcvička
II/2) Nejjednodušší cvičení pro začátečníky

III) MINITENIS - pokročilí, 6-7 let
III/1) Herní cvičení, při kterých míče nahrává trenér
III/2) Herní cvičení, při kterých si míče nahrávají hráči navzájem
III/3) Herní cvičení, při kterých hráči hrají proti sobě
III/4) Úderová technika v minitenise

IV) Přechod z minikurtu na „velký dvorec“, 8 let
IV/1) Vhodné míče a rakety pro přechod od minitenisu ke hře na velkém dvorci
IV/2) Postupný přechod na velký dvorec. Cvičení, při kterých míče nahrává trenér
IV/3) Postupný přechod na velký dvorec. Cvičení, při kterých si míče nahrávají hráči navzájem
IV/4) Začátek tréninku horního podání

V) Trénink babytenisu, 8-9let
V/1) Herní cvičení, při kterých míče nahrává trenér
V/2) Herní cvičení, při kterých si míče nahrávají hráči navzájem
V/3) Herní cvičení, při kterých hrají hráči proti sobě

VI) Závěr

Trénink dětí od prvních tenisových krůčků až po vstup do žákovské kategorie (5-10 let).

Scénář filmu: Ing. Petr Šafránek, autor Projektu minitenis-babytenis

Délka filmu: 60 minut

Cena: 390 Kč + poštovné

Možno objednat e-mailem na tc-brno@tc-brno.cz

Skupinový trénink v tenise – P. Šafránek

(část seminární práce)

1 Úvod do problematiky

Tématem této seminární práce je organizační schéma skupinového tréninku v tenisovém klubu.Ve většině tenisových klubů a tenisových škol je tréninkový proces zaměřen převážně na individuální trénink. To znamená na trénink, kdy je na dvorci jeden hráč a jeden trenér. Tento způsob tréninku je pro hráče málo zajímavý a nedostatečně je motivuje. Nevýhodou je i finanční náročnost takového tréninkového procesu. Dobře zorganizovaný skupinový trénink nevylučuje individuální přístup k jednotlivým hráčům a umožňuje trenérům modelování herních situací podobných situacím v zápase. V dalším textu se zaměřím na organizační schéma skupinového tréninku, které vychází jednak z mé vlastní, více než dvacetileté trenérské praxe z českých a německých klubů a které se v současnosti snažím uplatňovat ve svém klubu TC Brno. Dále využívám poznatků získaných na školeních a seminářích pro trenéry v České republice a v Německu.

2 Cíl seminární práce

Skupinový trénink je v běžné praxi chápán, jako trénink dvou až čtyř hráčů s jedním trenérem na jednom dvorci. Cílem této seminární práce je prezentace obecného schématu skupinového tréninku, kdy jeden hlavní trenér řídí trénink na více dvorcích a spolupracuje s několika asistenty.

Tento způsob tréninku je, podle mého názoru, nejefektivnější, pro hráče nejzajímavější a také nejekonomičtější.

3 Vymezení výchozích podmínek

Tento model skupinového tréninku předpokládá určitou herní vyspělost jednotlivých hráčů. Obecně by se dalo říct, že je vhodný pro závodní hráče. Samozřejmě se musí přizpůsobit výchozím podmínkám. Především počtu hráčů a jejich výkonnosti, počtu trenérů a dvorců. Doba trvání závisí hlavně na věku a fyzické vyspělosti hráčů.

Doba trvání tréninku: 1,5 – 2,5 h
Počet hráčů: 6 – 15
Počet trenérů: jeden hlavní trenér + 1 až 4 asistenti
Počet dvorců: 2 – 5
Potřebné vybavení: 2 – 5 sad míčů, terče, kužely atd.

V této seminární práci se budu zabývat modelem, který se v mé praxi nejvíce osvědčil a se kterým mám také nejvíce zkušeností. Vše je, ale bez problému možno převést na libovolný jiný model, dle výchozích podmínek popsaných v předchozím odstavci.

Dále budu tedy vycházet z následujících podmínek:

Doba trvání tréninku: 2,5 h
Počet hráčů: 9
Počet trenérů: jeden hlavní trenér + 2 asistenti
Počet dvorců: 3
Potřebné vybavení: 3 sady míčů, terče, kužely atd.

4 Zaměření popisovaného tréninku

Skupinový trénink tohoto typu je zaměřen obecně na zdokonalování všech herních činností. Je součástí komplexního tréninkového programu, ve kterém zaujímá 40 – 60 % celkového objemu. To znamená např. PO+ST+PÁ (nebo dva z těchto tří dnů) u hráčů trénujících 5x týdně. Zbývající čas je věnován individuálnímu tréninku, který je zaměřen dle potřeb daného hráče, především na úderovou techniku. A dále speciálnímu kondičnímu tréninku, přizpůsobenému danému tréninkovému období. Nad rámec tohoto objemu jsou doporučené tréninkové zápasy.

5 Časové rozdělení tréninku

0 – 15 min.
rozcvičení
15 – 40 min. (25 min.)rozehrání
40 – 75 min. (30 min.+ 5 min. na přestávky a přesuny)1.hlavní část:
Tři skupiny se vystřídají v desetiminutových intervalech
na třech ve třech cvičeních - první podání a return
- druhé podání a return
- desetiminutový kondiční program
75 – 105 min. (30 min.)2.hlavní část:
Nácvik herních situací modelovaných trenéry (vhodná je rotace trenérů v ca. 10ti minutových intervalech)
105 – 135 min. (30 min.)3. hlavní část:
Zkrácené tréninkové zápasy ve dvouhře a čtyřhře (např.tiebreaky) pod dohledem trenérů. (nebo při jejich zapojení do hry).
135 – 150 min. (15 min.)zklidnění, uvolnění

6 Náplň jednotlivých částí

6.1 Rozcvičení

Rozcvičení trvá přibližně 15 minut. Probíhá vždy podle stejného schématu, které hráči dokonale znají. Trenéři hráče pouze kontrolují. Mohou při tom i vést závěrečnou část tréninku předchozí skupiny. Rozcvičení zahrnuje:

rozběhání (podle věku 10 – 15 délek tenisového dvorce)

švihadlo (podle věku 3x – 5x jedna minuta)

strečink ca 4 – 6 min.

6.2 Rozehrání

Před začátkem provede hlavní trenér krátký úvodní pohovor s hráči a rozdělí je do tří skupin na jednotlivé dvorce. Zároveň zadá úkoly oběma asistentům. Cílem této části je, aby si hráči ve vymezeném čase rozehrály všechny údery. Při rozehrávce může trenér (asistent) míče nahrávat hráčům. Může také míče pouze uvádět do hry a hráče dále nechat hrát spolu. (záleží na zvolených cvičeních a na herní vyspělosti hráčů)

6.3 První hlavní část

V této části se tři skupiny hráčů vystřídají na všech třech dvorcích. Složení skupin určí hlavní trenér. Složení nemusí být shodné s rozehrávkou.

Na prvním dvorci je trénink zaměřen na první podání a jeho return. Toto je možno trénovat mnoha způsoby. Protože tato práce je zaměřena na celkovou organizaci skupinového tréninku a nikoli na jednotlivá cvičení, která v jeho rámci probíhají, uvedu pouze dva příklady: 1) hráč A podává první podání z pravé strany do jednoho ze dvou terčů. Hráč B dělá totéž z levé strany. Hráč C returnuje střídavě servis hráče A a B opět do jednoho ze dvou terčů. Během ca 10ti minut se všichni vystřídají na všech třech pozicích. 2) hráč A hraje z pravé strany „servis-volej“, hráč B z levé strany totéž. Hráč C returnuje střídavě oběma hráčům. Každý bod se dohraje do konce. Opět se hráči A, B a C vystřídají na všech pozicích.

Na druhém dvorci je trénink zaměřen na druhé podání a jeho return. Vše probíhá obdobně jako na dvorci jedna. Pouze v případě cvičení „servis-volej“ doporučuji určit returnujícímu směr returnu (např. křížem). Dále je možno zařadit cvičení „return-volej“.

Na třetím dvorci probíhá současně krátký, rychlostně zaměřený kondiční program. Sestává se vždy ze tří sérií po třech cvičeních. Přestávky mezi cvičeními jsou ca 20s, mezi sériemi ca 90s – 120s. Každé cvičení zahrnuje tři údery, hrané maximálně razantně a s maximálně rychlým sprintem k míči ca 6 – 10m dlouhým (přesnost úderů v tomto případě není důležitá). Jednotlivé míče rozehrává trenér tak, aby je bylo možno doběhnout jen maximální rychlostí. Cvičení musí být koncipována tak, aby zahrnovala různé směry startů a různé údery. Skladbu tohoto programu je vhodné měnit zhruba po 5 – 8 týdnech. Je dobré, když hráči program znají. Mohou se potom soustředit na maximální rychlost provedení. Na druhou stranu, při příliš dlouhém opakování stejných cvičení dochází ke ztrátě motivace a k přehnané anticipaci. Hráči potom nejsou rychlejší, pouze dříve vybíhají. Jako příklad uvedu jednu možnou trojici cvičení:

1) start z bekhendového rohu a maximálně prudký forhend po čáře - oběhnutý forhend, hraný ve středu dvorce maximální razancí do bekhendového rohu – maximálně rychlý forhendový liftovaný volej křížem, hraný ca 3m od sítě u postranní čáry. 2) totéž pro bekhendovou stranu. 3) doběhnutí krátkého míče ze základní čáry – smeč hraná maximální razancí, při sprintu dozadu a ve výskoku – sprint dopředu, dotek raketou sítě – druhá smeč v pohybu dozadu. Celý program je zakončen krátkým výklusem (např. jedno kolo kolem dvorce).

Všechna cvičení tohoto kondičního programu doporučuji dobře promyslet a před zařazením do tréninku „nanečisto“ vyzkoušet.

6.4 Druhá hlavní část

V úvodu může hlavní trenér změnit rozdělení skupin. Potom vysvětlí hráčům a svým asistentům průběh následující části. Je dobré když, na všech dvorcích probíhá paralelně stejné cvičení a když se hlavní trenér vystřídá postupně na všech kurtech. Celá část trvá přibližně 30min., během kterých se odehraje jedno (výjimečně dvě) cvičení. Cvičení musí být organizována tak, aby vedla hráče k řešení herní situace, kterou trenér navodí. Cílem je vždy vyhrát bod proti soupeři. K tomu je nezbytné zvolit takticky nejvhodnější úder (údery) a technicky ho (je) zahrát co nejlépe. Existují stovky vhodných cvičení. Jejich popis by však přesahoval rámec této práce.

6.4 Třetí hlavní část

V této části sehraje každý hráč 1 – 2 zkrácené zápasy ve dvouhře a 1 – 2 ve čtyřhře. Zkráceným zápasem může být např. tiebreak, supertiebreak, zápas na dva vítězné gamy apod. V případě více zápasů je vhodné prostřídat soupeře. Trenéři při těchto zápasech udílejí taktické pokyny. Mohou také bodově zvýhodnit některou taktickou variantu. Nejlépe tu, kterou před tím hráči trénovali při nácviku herních situací (Např. bod uhraný volejem je za dva, přímý bod z podání nebo returnu je za dva, bod uhraný stopbalem je za dva atd.). Trenéři se také mohou, dle potřeby, zapojit do hry jako sparingpartneři.

7 Zklidnění, uvolnění

Po dohrání tréninkových zápasů se hráči nejprve obléknou, upraví dvorce, posbírají míče atd. Potom hlavní trenér krátce zhodnotí trénink. Následné vyklusání a strečink provedou hráči samostatně. Trenéři se již mohou věnovat další skupině a na závěrečnou část pouze občasně dohlížet. Závěrečná část trvá ca 15 minut a sestává se z pětiminutového vyklusání a desetiminutového strečinku.

8 Závěr

Skupinový trénink, jak jsem se ho pokusil popsat v této práci, se v České republice téměř nepraktikuje. Bohužel převážná většina výkonnostních a vrcholových hráčů, bez ohledu na věkovou kategorii, trénuje téměř výhradně individuálně s trenérem. Pokud se výjimečně zapojí do skupinového tréninku, jedná se o trénink ve dvojici, maximálně trojici hráčů, který je většinou organizován jako individuální trénink se střídajícími se hráči. Výhody zde uváděného tréninku jsou následující: je zajímavější, vede hráče k větší kreativitě, hráči se učí hrát proti různým soupeřům, více motivuje a v neposlední řadě není tak finančně náročný. Vyžaduje důkladnou přípravu hlavního trenéra a výbornou spolupráci s jeho asistenty. Nevýhodou je nedostatek prostoru pro odstraňování individuálních technických chyb jednotlivých hráčů, proto musí být doplněn tréninkem individuálním. Naopak pouze individuální trénink, vede sice k relativně rychlému zvládnutí jednotlivých úderů, ale zároveň také k neschopnosti tyto údery takticky správně použít. Mnohem dříve se také dostavuje psychická opotřebovanost. Tyto aspekty se často projeví v dorosteneckém věku zpomalením nebo zastavením růstu výkonnosti.

Závěrem bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že trénink ve větších skupinách, který se úspěšně praktikuje v mnoha zemích, se postupně více rozšíří i u nás.

Tenisový rodič – P. Šafránek

(psychologie - část seminární práce)

IV. Kazuistika tenisového rodiče

Popis sledované osobnosti a modelové situace:

Pan RnDr.Novák (jméno je změněno, akademický titul nikoli) je muž ve svém oboru velmi úspěšný a uznávaný. Do nedávné doby byla hlavním smyslem jeho života jeho vysoce odborná práce.

Před čtyřmi lety přivedl do naší tenisové školičky svého sedmiletého syna. Z prvního rozhovoru vyplynulo, že mu nejde o to, aby se jeho syn stal špičkovým tenistou, nýbrž o to aby měl smysluplnou náplň volného času. Že on sám je rekreačním tenistou, že ale tenisu příliš nerozumí, proto nechce svého syna této hře učit sám. Svěřuje ho tedy do rukou odborníků.

Syn pana RnDr. Nováka absolvoval roční tréninkový cyklus v tenisové škole. Ukázalo se, že patří k relativně šikovným dětem, proto byl zařazen do minitenisového družstva. Pan RnDr. Novák nebyl příliš nadšen, že jeho syn musí, místo sobotního rodinného výletu, jet se svým družstvem do nedaleké vesnice na tenisové utkání, ale na druhou stranu měl radost z pokroků, které jeho syn v tenise dělá.

Po dalším roce se dostavily další tenisové úspěchy. Syn pana RnDr. Nováka obsadil, jako osmiletý, třetí místo na turnaji dětí do 9-ti let. Pan RnDr. Novák sdílel radost svého syna a nechal se jím přemluvit k absolvování dalších turnajů. S trenéry byl konzultován výběr těchto turnajů i příprava na ně. Chlapec začal více trénovat a dále se zlepšoval. Měl štěstí i v tom, že v tenisovém klubu bylo několik stejně starých a stejně zapálených dětí. Přátelské vztahy mezi těmito dětmi se přenesly i na jejich rodiče, kteří spolu trávili čas na tenisových turnajích.

V tomto duchu probíhaly i další dva roky. Panu RnDr. Novákovi už nevadilo, že místo na výlety do přírody jezdí se svým synem na tenisové turnaje. Dokonce se na tyto turnaje těšil stejně, možná i více než jeho syn. Ve svém zaměstnání převedl velkou část svých úkolů na své podřízené, aby mohl sledovat synovy tréninky. Po těchto trénincích si vždy ještě našel čas na konzultace s trenérem, ze kterých si dělal poznámky do svého notebooku. Po večerech přečetl několik tenisových příruček, předplatil si časopis Tenis a do svého počítače zadal internetovou adresu Českého tenisového svazu jako domovskou stránku.

V tomto roce měl syn pana RnDr. Nováka deset let. Absolvoval tedy svou první sezónu v kategorii mladších žáků. V této kategorii se již sestavuje oficiální český žebříček. Syn pana RnDr. Nováka na něm figuruje ve svém ročníku kolem desátého místa. Z tohoto skvělého výsledku mají velkou radost kluboví trenéři, chlapec a největší radost má určitě pan RnDr. Novák sám.

Každý by logicky očekával, že po takto skvělé sezóně stoupne důvěra pana RnDr. Nováka k tréninkovému systému našeho klubu. Nastal ovšem pravý opak. Pan RnDr. Novák již není rekreační tenista, který tenisu nerozumí a proto svěřuje svého syna do rukou odborníků. Pan RnDr. Novák se již stal „tenisovým rodičem“ a tudíž největším odborníkem. Jeho odbornost je nadále podpořena mnohahodinovými konzultacemi s ještě většími odborníky. Tzn. s rodiči stejně starých chlapců, umístěných na českém žebříčku daného ročníku, ještě před jeho synem. Dřívější přátelské vztahy s rodiči ostatních, stejně starých chlapců z našeho klubu, mírně ochladly. Není divu. Vždyť „Žebříčkové umístění těchto rodičů“ je horší, než zmíněné „žebříčkové umístění pana RnDr. Nováka“.

Tréninkový program na další období již připravil pan RnDr. Novák sám. V případě, že ho nedostatečně kvalifikovaní trenéři našeho klubu nebudou ochotni akceptovat, zajistí pan RnDr. Novák pro svého syna privátního trenéra, který jeho požadavky bezezbytku přijme.

Protože v klubu trénují další desítky podobných dětí jako je syn pana RnDr. Nováka a také proto, že jím připravený program je z opravdu odborného hlediska naprosto nevhodný, chlapec z klubu odchází.

Pan RnDr. Novák se tedy stává tenisovým managerem svého syna. Hlavním smyslem jeho života přestává být jeho vysoce odborná práce, pro kterou má špičkovou kvalifikaci. Hlavním smyslem jeho života se stává tenis jeho chlapce. Nikoli však jako hra, ale jako soutěž o body do žebříčku. Míra spokojenosti pana RnDr. Nováka se svým novým smyslem života je přímo úměrná počtu bodů, které „společně se svým synem nahrál“.

Předpokládaný vývoj situace ve vztahu ke sledované osobnosti

Chlapec pod vedením svého osobního trenéra v příští sezóně udrží své vynikající žebříčkové postavení. Pan RnDr. Novák s tím však nebude spokojen, protože automaticky očekával další posun na žebříčku směrem vzhůru.

Ani další osobní trenér tento posun nezajistí. Syn pana RnDr. Nováka v další sezóně sice předběhne pět hráčů, dříve umístěných před ním, ale současně bude předběhnut dalšími sedmi, kteří ještě loni vůbec nic neuměli. Budou následovat další výměny trenérů, další konzultace s „odborníky“ i odborníky. Přímo úměrně s rostoucím nasazením pana RnDr. Nováka, začne nenápadně klesat nasazení chlapcovo.

Tento vývoj bude pokračovat do chlapcova dorosteneckého věku. Chlapci začne čím dál víc podvědomě chybět kolektiv vrstevníků, který mu privátní trenér nebude schopen nahradit. I přes solidní výsledky začne postupně ztrácet motivaci.

Pan RnDr. Novák bude prožívat těžké chvíle. Výsledky jeho syna ho nebudou uspokojovat. Nebude se moci smířit s tím, že jeho syn v patnácti letech nebude patřit mezi světovou nebo alespoň evropskou elitu, nýbrž „pouze“ mezi solidní české dorostence.

Bude na svého syna vyvíjet stále větší tlak. Jeho syn v 17-ti letech znechuceně s tenisem skončí. Pan RnDr. Novák se začne opět naplno věnovat své vysoce odborné práci. Český tenis a potažmo náš klub takto přijde o kvalitního hráče druhé, možná i první české ligy...

Návrh řešení

Myslím si, že panu RnDr. Novákovi není pomoci. Bohužel ani přes téměř dvacetiletou praxi v oboru nejsem schopen navrhnout řešení, které by mohlo pomoci příštím pánům RnDr. Novákům.

Mírně ironický podtext kazuistiky pana Nováka vůbec neznamená, že bych se jemu nebo podobným rodičům vysmíval. Naopak. Ve své praxi se setkávám se stovkami tenisových rodičů. Vždy se snažím s nimi velmi otevřeně o celé problematice diskutovat. Bohužel téměř vždy, když se začnou objevovat „Symptomy pana RnDr. Nováka“, případ skončí podobně, jako případ výše popsaný. Zcela upřímně mě trápí.

Vztah rodič-dítě v tenise - P. Bielik

Ve sportovním životě svých dětí hrají rodiče významnou úlohu. Ve vývoji tenisového hráče je v současných podmínkách role rodiče nenahraditelná a nepřehlédnutelná. Dokonce se hovoří s určitým zveličením o diagnóze s označením „tenisový rodič“. Nerad používám toto označení směrem k rodičům. Jednak proto, že každý vztah rodič–dítě je jedinečný a jednak proto, že označení „tenisový rodič“ dává některým rodičům možnost skrýt se za tento termín s odůvodněním, že tenis jako sport má svoje specifika a proto jsou určité formy přístupu a chování nevyhnutelné.

No, nevím… jisté je však to, že rodiče výrazným způsobem ovlivňují tenisový vývoj svých dětí. Bohužel, často mám pocit, že působení některých rodičů neprospívá rozvoji tenisové kariéry jejich dítěte, spíše naopak. Že s tímto problémem zápasí i v jiných tenisových zemích světa, není dostatečnou omluvou, spíše naopak. Vztah rodič–dítě je důležitým aspektem v rozvoji tenisového hráče. Je třeba o těchto vztazích hovořit, poukazovat na možná rizika, vysvětlovat, respektovat.

Jak optimalizovat výkon?

Kromě trenérského řemesla se zabývám i psychologickým koučováním sportovců. Problémy špičkových sportovců, stejně jako rostoucích nadějí, vidím nejen z pohledu trenéra nebo rodiče. Sportovci, kteří se na mne s důvěrou obracejí, mi dávají možnost proniknout do jejich vnitřního světa a společně hledáme způsoby jak optimalizovat sportovní výkon. Vážím si každého sportovce, stejně jako všech lidí, kteří se podílejí na jeho růstu. Současně se cítím zodpovědný za to, abych z pozice svého odborného působení upozornil na možná rizika, vyplývající ze vztahu rodič–dítě v „tenisovém kolotoči“.

Výsledkem těchto úvah bude série článků adresovaných rodičovské veřejnosti na stránkách slovenského měsíčníku Tenis.

V zásadě vycházím z přesvědčení, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Pojďme si tedy společně vyprávět o tom, jak se přiblížit optimální psychické podpoře našich mladých hráčů.

V devadesátých letech 20. století se v USA realizoval výzkum zaměřený na fenomén sportu a jednotlivé aspekty vnímání sportu v populaci. Zaujal mne jeden ze závěrů výzkumu, a to: „Proč děti a mládež aktivně sportují?“. Závěr poukázal na dvě dominující motivační složky:

radost ze hry

potřeba někam patřit (potřeba akceptace)

Pro někoho poměrně překvapivě nefiguruje na prvním místě jako hlavní motivační faktor vítězství. Kdo jste se věnovali nebo věnujete sportu, jistě mi dáte za pravdu, že když jste si DOBŘE ZAHRÁLI, ale přesto jste prohráli, prohra nebyla až tak frustrující, někdy byla naopak zcela nepodstatná.

1. Radost ze hry

Rozhodující moment

Rozvíjení radosti ze hry podporují i aktivity mezinárodní tenisové federace ITF zaměřené na rozvoj tenisu dětí a mládeže na celém světě. Prioritou metodiky ITF při výuce tenisu je důraz na hru samotnou. Ne že by technická realizace úderů nebyla důležitá, ale princip tenisové hry by měl dominovat. To znamená dostat míček na druhou stranu dvorce tak, abych znemožnil protihráči jej vrátit. To je ten moment, který nám přináší potěšení a radost. To je důvod, proč lidé rádi hrají tenis. Když protihráč zkazí lehký míček, potěší to. Ale když se o zisk fiftýnu přičiním sám tak, že soupeře donutím zkazit nebo zahraji vítězný bod, tehdy pociťuji tu pravou rozkoš ze hry! Na tento aspekt hry jako bychom zapomínali.

Když se malé dítě začne učit hrát tenis, všichni se radují. Radují se rodiče, radují se děti. Jsou potěšeni každým úspěšným krokem, každým zásahem míče.

První kritika výkonu

Jakmile dítě dokáže přehodit míček přes síť pětkrát za sebou, situace se mění. Začíná konfrontace s vrstevníky, přijdou první zápasy a přichází první kritika jejich výkonu. Ti, kteří dosud dítě pozitivně podporovali a radovali se z toho, že „chodí na tenis“, se stávají jeho největšími kritiky. Se stoupající výkonností rostou nároky rodičů na své dítě. V tenisové komunikaci rodič–dítě dochází k pozoruhodné změně. Zatímco v začátcích převládá jednoznačně pochvala nad kritikou (rodič se upřímně raduje, že dítě se věnuje tomuto krásnému sportu), přibližně po čtyřech letech učení se tenisu začíná převládat kritika nad pochvalou. Chce se říci, že zatímco v začátcích má rodič objektiv zaostřený většinou na pokroky dítěte – je nadšený, později jako by viděl jen jeho chyby. Tempo růstu se zdá být pomalé, technické provedení úderů nedokonalé, pohyb žádný a o psychice ani nemluvím… Co se stalo? Proč se mění pohled převážné části rodičovské veřejnosti na vlastní tenisové dítě? Opravdu je to tak zlé?

Mění se postoje

Ve většině případů ne. Mění se však postoje rodičů, které jsou determinovány výsledky jejich dítěte. Výsledek se stává prioritou celého tenisového snažení a tomu odpovídá i chování mnohých rodičů. Začínají ve svém dítěti vidět jen tenisového hráče. Život rodiny určuje tréninkový proces a termínová listina. Na jedné straně je to přirozené, když do tenisu investovali tolik času a prostředků, ale na druhé straně právě proniknutí tenisu do „krevního oběhu rodiny“ vytváří riziko, že někteří rodiče ztratí nadhled a objektivitu v posouzení možností vlastního dítěte. Z radosti sportovat (hrát tenis) se stává hon za body a žebříčkovým umístěním. Uznávám, že když se někdo věnuje soutěžnímu sportu, měl by mít ambici se zlepšovat, přičemž ukazatelem zlepšení mohou být i výsledky. Ale pozor: zaměření na okamžité výsledky je krátkozraké, protože hráč nerozvíjí ty vlastnosti, které v budoucnosti potřebuje na to, aby se prosadil. V každém případě stimul musí přijít od samotného hráče, jehož inspiruje hra a ne rodič.

Škodlivá rovnice

Radost ze hry je jedním ze základních motivů, proč se děti věnují sportu. Samozřejmě, že k tomu patří i radost z vítězství. Pokud ale dáme vítězství na první místo a dítě (jeho potřeby, potenciál) na druhé místo, nevytváříme pro něj dobrou sportovní perspektivu. Tímto postojem dostáváme dítě do situace: když vítězíš = jsi úspěšný (jsi dobrý), když prohráváš = jsi neúspěšný (nejsi dobrý). Už to přestává být o hře, už je to o této nemilosrdné rovnici. Vítězství a prohry, jako jediné a rozhodující kritérium pro posuzování toho, zda je někdo úspěšný nebo neúspěšný, „vyrábějí“ dvě skupiny dětí:

Skupina úspěšných dětí – velmi úzký okruh hráčů, vyhrávají, jsou úspěšní na turnajích, jsou respektováni svými vrstevníky, uznáváni rodiči a trenéry. Mají vysoké sebevědomí. Pozor! U většiny z nich je sebevědomí produktem rovnice Výhra = JSI DOBRÝ. Klasickým příkladem je ztracené sebevědomí některých doma úspěšných hráčů v zahraničí (častější porážky) nebo rychlý pád „zázračných dětí“, které po létech vítězství na domácích dvorcích najednou začaly zažívat i pocit prohry. Prohry otřásají jejich identitou, která byla postavena jen na vítězstvích. Každá další prohra znamená vážný zásah do jejich sebeakceptace.

Skupina neúspěšných dětí – velká skupina hráčů, častěji prohrávají, nikdo s nimi nepočítá, mají nízké sebevědomí. Okolí dospělých je postavilo do pozice Prohra = NEJSI DOBRÝ. Zpočátku dělají všechno pro to, aby se vyhnuli porážce a zajistili si pozitivní akceptaci, ale… Jít do zápasu s tím, abych neprohrál, je jiné než jít na zápas s cílem vyhrát. Jednak má každý svoje limity a potom, hrát s vědomím, že nesmím prohrát, jinak… Je to jednoduše strašně těžké. Tito hráči postupně rezignují a identifikují se s vědomím, že NEJSOU DOBŘÍ. Časem jejich zaujetí pro tenis slábne a hledají si jiné formy realizace.

Tenis by neměl být pro děti prací

Pro objektivitu dodávám, že ne každý vztah rodič–dítě v tenise je determinován rovnicí VÝHRA/PROHRA. Existuje i malá skupina dětí, jejichž sebevědomí a pohled na sebe sama se neodvíjejí jen od tenisových úspěchů a neúspěchů. Jejich rodiče vědí, že výsledek v tenise není to, co určuje jejich lidskou hodnotu a patřičným způsobem jim to dávají najevo. Tito hráči si tenis více užívají. Jejich tréninky a zápasy jsou charakterizovány pozitivním nábojem. Nehrají proto, aby někomu dokázali, že jsou dobří, aby si zasloužili přízeň rodičů nebo trenérů. Hrají proto, že tenis mají rádi. Vítězství podporují jejich sebevědomí a prohry neznamenají „rodinný problém“, naopak spíše pozitivně mobilizují.

Sport je úžasným nástrojem pro povznesení ducha a budování zdravého sebevědomí. Dbejme na to, abychom v současných podmínkách nekazili dětem radost ze hry, abychom jim nedělali z tenisu práci. Dělejme vše pro to, aby sport nebyl pro naše děti nástrojem k „udupání“ sebevědomí. Bude-li dítě hrdé na to, že hraje tenis a bude z něj mít radost bez ohledu na to, na jakém je místě v žebříčku, půjde o SPORT takový, jaký má být. Závěrem si dovolím zopakovat jednu z vět z úvodu tohoto příspěvku: „… jisté je však to, že rodiče výrazným způsobem ovlivňují tenisový vývoj svých dětí.“

Postoje rodiče podporující radost ze hry

buďte objektivní a poctivý s ohledem na úroveň vašeho dítěte a důležitost sportu

povzbuzujte ho, podporujte a důvěřujte mu

buďte náročný na hodnoty jako je tvrdá práce a zodpovědnost v přípravě, bojový duch a fair play, disciplína, slušné chování na dvorci

bagatelizujte důležitost soutěže a porážky, výsledky nechte budoucnosti

vyhněte se zaměřování na pozice

věnujte zvýšenou pozornost únavě dítěte a riziku vyhoření z tenisu

stanovujte reálné cíle, zdůrazňujte důležitost hry a radosti z ní

na turnajích buďte klidný a podporující

projevte úctu k hráčům a ostatním rodičům, trenérům, organizátorům turnaje

k zápasu se vyjadřujte po vychladnutí emocí – snažte se být pozitivní a hledat poučení, nenoste tenis „do kuchyně“

buďte pro své děti pozitivním vzorem

2. Potřeba akceptace – chci někam patřit

Člověk je tvor společenský, s výraznou potřebou sociálních kontaktů. V naplňování této potřeby jsou samozřejmě individuální rozdíly a pro každého z nás je optimální jiná míra společenských vztahů. Jedno je však jisté, že každý chce mít přítele a zároveň být přítelem. O tom není pochyb. Každý chce být členem určité skupiny, komunity, party, v níž se může realizovat, která ho akceptuje se všemi jeho přednostmi i nedostatky. Všichni jsme členy několika formálních i neformálních skupin. Ne ve všech se cítíme stejně dobře. Tenisové děti nejsou výjimkou.

V tenisové skupině nehrají děti jen tenis, ale rozvíjejí i svoje vztahy. Pocit „své skupiny“ si vytvářejí v prostředí, v němž trénují, kde týdně tráví několik hodin. Jak se děti v tomto prostředí cítí, záleží na kvalitě sociálních vztahů, které převládají. Mám na mysli vztahy mezi hráči v klubu, mezi rodiči a hráči, vztahy trenéři – hráči, rodiče – trenéři, rodiče – rodiče, trenéři – trenéři. Úroveň těchto vztahů významně ovlivňuje vztah dětí k tenisu a výrazným způsobem určuje úroveň motivace do dalšího tréninkového úsilí.

Tenis – velká samota

Tenis je ve sportovní teorii definován jako individuální sport. Svým zaměřením v přípravě a soutěži vytváří specifické podmínky pro rozvoj sociálních vztahů. Kdysi jsem četl výrok slavného Švéda Björna Borga o tom, že tenis je velká samota. O čem Borg hovořil? Profesionálové z okruhu ATP a WTA vědí, co tím myslel a určitě by o tom uměli vyprávět. Co je však pozoruhodné, o „samotě tenisu“ dnes umějí hovořit mnozí hráči, jimž je jedenáct, dvanáct… patnáct nebo šestnáct let. Tento jev považuji za varovný signál, že dochází k ohrožení rozvoje některých psychických vlastností důležitých pro rozvinutí osobního a hráčského potenciálu. Když čtrnácti- či patnáctiletý hráč vykazuje ve svém chování a postojích syndromy vyhoření z tenisu, není něco v pořádku… Příčin může být samozřejmě několik a zpravidla je to komplex více okolností. Jedním z důvodů však bývá absence přiměřených sociálních kontaktů a vazeb v prostředí, v němž hráč trénuje. Oč jde?

Jde o individuální sport

Je nepochybné, že tenis je individuální sport. Mnozí rodiče jsou přesvědčeni, že pouze včasná individualizace přípravy jejich dětí jim zajistí úspěch. Často jim realita dává za pravdu, když se děti, vedené od malička individuálně, prosazují v dětském a žákovském tenise. Na tomto místě nechci polemizovat o tom, jaké místo má individuální trénink v přípravě dětí. Uznávám, že individuální trénink má, za určitých okolností, své opodstatnění i v přípravě dětí. Akceptuji ho jako součást tenisové přípravy. Možná bychom někdy mohli diskutovat o optimálním procentuálním zastoupení individuálního tréninku v celkové přípravě dětí.

V čem tedy vidím problém?

Možná ani ne tak v samotném individuálním tréninku, jako spíše v tom, že tato forma tréninku jako by startovala postupnou izolaci, určitou separovanost hráče od svého přirozeného okolí. To vše se děje ve věku, v němž většina dětí potřebuje pravý opak. Děti se chtějí těšit na kamarády z tréninku, na zábavu, možné „popichování“, atmosféru pohody i přiměřené náročnosti, při níž budou zvládat tréninkové zatížení.

Počáteční úspěchy

Děti, které se od malička připravují přísně individuálně, nemají tuto potřebu naplněnu – nebo jen minimálně. Málokdo to považuje za důležité, protože dítě výkonnostně rychle roste a přicházejí první úspěchy. Úspěchy v začátcích potvrzují „správnost“ zvolené cesty a individualizace přípravy se zdokonaluje, přerůstá do všech vztahových rovin hráčova prostředí. Z hráčů klubu se stávají potenciální nepřátelé a konkurenti. Konfrontace se spoluhráčem v klubu se pro některé rodiče stává leckdy přehnanou koridou s vybičovanými emocemi a neskrývanou nepřejícností k protihráči. V takových podmínkách si děti těžko vytvoří pozitivní vztahy s klubovými spoluhráči. A věřte, že i to je důležité pro další sportovní zlepšování.

Společný úspěch motivuje

Nevytvářejme dětem prostředí plné napětí a nezdravé konkurence, založené na negativních emocích. Děti chodí na tenis proto, aby se bavily a soutěžily. Ne proto, aby proti někomu bojovaly.

Nedávno jsem nechtě vyslechl jeden rozhovor, v němž na otázku, za jaké družstvo, za koho, bude určitý hráč hrát, odpověděl rodič v roli trenéra: „za nikoho, on hraje sám za sebe!“ Hm, nevím, zda to stejně cítí i ten čtrnáctiletý hráč nebo zda jen jeho okolí chce, aby to tak cítil. Pohled na družstvo, v němž hraje každý sám za sebe, je velmi smutný. Naopak je radost pracovat s týmem, v němž myšlenka společného úspěchu a vzájemné sounáležitosti dokáže zázraky! Nedá mi, abych to nepřipomněl, neboť někdy mám pocit, že mladým hráčům vnucujeme naše postoje, aniž bychom se zajímali o jejich potřeby.

Sám voják v poli

Někteří rodiče dnes vytvářejí třinácti-, čtrnáctiletým dětem profesionální podmínky podle vzoru hráčů z profesionálního okruhu dospělých. Tyto děti mají svého osobního tenisového trenéra, osobního kondičního trenéra, osobního fyzioterapeuta. Téměř všude mají individuální přípravu určenou vztahem dospělý – dítě. Aby toho nebylo dost, mají od třinácti let individuální studijní plány a do školy chodí dělat jen zkoušky. Takže opět pouze „dospělý – dítě“. Mnoho rodičů začíná tímto způsobem „izolovat“ své děti právě v období, kdy je jejich potřeba po kontaktech s vrstevníky nejintenzivnější.

Nevím, zda někdo ze současných třicátníků a starších zažil podobný model přípravy. Představte si, že je vám třináct let: zkuste hrát denně tenis tři hodiny s trenérem, zkuste sám kroužit denně 400metrové okruhy na atletické dráze nebo sám sprintujte se stopkami v ruce, skákejte doma denně se švihadlem nebo šlapejte denně v obýváku na trenažéru. Cvičte sami ve fitnesscentru na posilovacích strojích. Zajděte jednou za týden do školy, abyste věděli, co se máte učit a učte se doma. Ale jak? Když to nebudete zvládat, dostanete doučovatelku… Připomínám, že je vám třináct. Jste ve věku, kdy váš citový vývoj ještě není stabilizovaný, je poznamenán vším, co k tomuto věku patří. Jak dlouho to vydržíte? Rok, dva… čtyři? A potom? Nepřijdou výrazné úspěchy a vy si budete připadat jako absolutně neschopný člověk, který nezužitkoval to, co se do něj investovalo. Možná vám to někdo z vašeho blízkého okolí i naznačí, možná to řekne přímo do očí. Nemáteli kolem sebe lidi a přátele, kteří vás podrží, s nimiž je zábava a můžete si s nimi vyprávět o čemkoliv, velmi rychle skončíte frustrován tenisem i se vším, co s ním souvisí.

Vyhořelí junioři

Nechci dramatizovat a působit zajímavě, možná jsem některé situace „přitáhl za vlasy“, ale dnes není výjimkou vidět vyhořelé šestnáctileté hráče. Vykazují stejné symptomy jako manažeři po deseti letech tvrdé, intenzivní a stresující práce. Stereotyp „jediné karty“ udělá svoje. Tito hráči se po určitém čase ocitají v krizi. Na cestu vpřed už nemají síly a zpět se není kam vrátit. Chybějí jim základní sociální vazby, které zanedbávali během uplynulého období. Ocitají se jakoby ve vzduchoprázdnu, vytrženi z kořenů. Nepatří nikam. Jejich přirozenou potřebu někam patřit kdosi od počátku ignoroval. Zpočátku to nepřekáželo. Individuální přístup má určitý nádech exkluzivity, který může být příjemný. Později však mnozí za tuto exkluzivitu draze platí. Nejen penězi, ale také ztrátou vztahů – kořenů, které nám pomáhají ustát kritické situace ve sportovní kariéře i v životě.

I úspěch má svůj vývoj

Možná mi budete oponovat a řeknete: doba se změnila, dnes už to jinak nelze. Chceli v tenisu někdo něco dokázat, musí pro to něco obětovat. Plně souhlasím. Za úspěchem ve vrcholovém sportu se skrývá tvrdá práce, disciplína, odříkání. Kdo si toho není vědom, ať ani neuvažuje o kariéře vrcholového sportovce. Myslím si však, že tyto atributy úspěchu platily i v minulosti. Na tom se nic nezměnilo. To, co se změnilo v tenisu (i ve sportu všeobecně), je posunutí věkové hranice směrem dolů (především u děvčat) při dosahování vrcholných výkonů. Proto roste touha některých rodičů dosáhnout úspěchů co nejdříve a udělat pro to vše. I úspěch však má svůj vývoj a je třeba respektovat jeho zákonitosti. Jedním z předpokladů úspěšnosti v jakékoliv lidské činnosti (sport nevyjímaje) je naplňování sociálních vztahů na všech úrovních k plné spokojenosti.

Respektuji, že každý má svobodné právo vybrat si svou cestu. Netvrdím, že k úspěchu vede jen jeden způsob. Chci jen poukázat na rizika příliš včasné individualizace v přípravě dětí a mládeže, jejímž cílem je dosáhnout úspěchu co nejdříve a která nerespektuje potřebu akceptace ve vztazích s vrstevníky.

Rizikové faktory vedoucí k předčasné individualizaci v přípravě dětí

touha dosáhnout úspěchu co nejdříve

klub, v němž se nepracuje systematicky s dětmi, v důsledku čehož neexistuje ročníková návaznost a vzniká absence přiměřeného sparingu

nadměrný důraz na technickotaktickou úroveň hráče a zanedbávání jeho psycho-sociálního vývoje

nadstandardní finanční podmínky některých rodičů vedou k neefektivnímu vynakládání prostředků (méně je někdy více)

nekritické přijímání jednostranných informací o principech úspěchu, přenášených ústním podáním v rodičovské komunitě

přesvědčení, že individuální péče je kvalitnější (zda je vždy kvalitnější, nevím, ale dražší je určitě)

u nás dnes už téměř úplná neexistence skupinové formy přípravy

Možné dopady předčasné individualizace v přípravě dětí na psycho-sociální vývoj hráče

rychlé psychické „opotřebování“ (syndrom vyhoření)

ztráta motivace

zaostávání sociálně-společenského rozvoje osobnosti

snaha vymanit se ze stereotypu může vést v pubertálním období k nečekanému sociálně-patologickému chování

dramatičtější následky na sebevědomí hráče, nepřijdou-li očekávané výsledky, neboť vše bylo „nastaveno na úspěch“

zhoršení vztahu mezi hráčem a rodičem

Mgr. Peter BIELIK
T.G.Masaryka 8/955
960 01 ZVOLEN
tel. 045/5444014
mobil 0908 904 702
e-mail: peterbielik@stonline.sk
e-mail: peterbielik@coaching-sport.sk
http://www.coaching-sport.sk

(převzato se souhlasem autora ze slovenského časopisu TENIS č. 3-4/2007)

Mgr. Peter BIELIK

Autorovi je 38 let. Vystudoval ruský jazyk a psychologii na Univerzite Konštantína filozofa v Nitře. Do 16 let hrával soutěžně hokej i tenis. Později se věnoval soutěžně tenisu. Má 15-letou praxi tenisového trenéra. Je držitelem B-licence trenéra Slovenského tenisového zväzu. Od roku 1985 začínal jako trenér mládeže v mateřském tenisovém klubu v Topoľčanech. V letech 1992 až 1994 působil jako trenér v Tréninkovém středisku mládeže v Piešťanech. Od roku 1996 pracuje v Pedagogicko psychologické poradně v Banské Bystrici jako psycholog a metodik. Spolupracuje s více agenturami v oblasti vzdělávání jako externí lektor se zaměřením na vzdělávání středního managementu. Od roku 1997 působí jako tenisový trenér ve Zvolenu. V současnosti se zaobírá psychologickou přípravou a psychologickým koučinkem ve sportu.

Zajímavé odkazy