Ve sportovním životě svých dětí hrají rodiče významnou úlohu. Ve vývoji tenisového hráče je v současných podmínkách role rodiče nenahraditelná a nepřehlédnutelná. Dokonce se hovoří s určitým zveličením o diagnóze s označením „tenisový rodič“. Nerad používám toto označení směrem k rodičům. Jednak proto, že každý vztah rodič–dítě je jedinečný a jednak proto, že označení „tenisový rodič“ dává některým rodičům možnost skrýt se za tento termín s odůvodněním, že tenis jako sport má svoje specifika a proto jsou určité formy přístupu a chování nevyhnutelné.
No, nevím… jisté je však to, že rodiče výrazným způsobem ovlivňují tenisový vývoj svých dětí. Bohužel, často mám pocit, že působení některých rodičů neprospívá rozvoji tenisové kariéry jejich dítěte, spíše naopak. Že s tímto problémem zápasí i v jiných tenisových zemích světa, není dostatečnou omluvou, spíše naopak. Vztah rodič–dítě je důležitým aspektem v rozvoji tenisového hráče. Je třeba o těchto vztazích hovořit, poukazovat na možná rizika, vysvětlovat, respektovat.
Jak optimalizovat výkon?
Kromě trenérského řemesla se zabývám i psychologickým koučováním sportovců. Problémy špičkových sportovců, stejně jako rostoucích nadějí, vidím nejen z pohledu trenéra nebo rodiče. Sportovci, kteří se na mne s důvěrou obracejí, mi dávají možnost proniknout do jejich vnitřního světa a společně hledáme způsoby jak optimalizovat sportovní výkon. Vážím si každého sportovce, stejně jako všech lidí, kteří se podílejí na jeho růstu. Současně se cítím zodpovědný za to, abych z pozice svého odborného působení upozornil na možná rizika, vyplývající ze vztahu rodič–dítě v „tenisovém kolotoči“.
Výsledkem těchto úvah bude série článků adresovaných rodičovské veřejnosti na stránkách slovenského měsíčníku Tenis.
V zásadě vycházím z přesvědčení, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Pojďme si tedy společně vyprávět o tom, jak se přiblížit optimální psychické podpoře našich mladých hráčů.
V devadesátých letech 20. století se v USA realizoval výzkum zaměřený na fenomén sportu a jednotlivé aspekty vnímání sportu v populaci. Zaujal mne jeden ze závěrů výzkumu, a to: „Proč děti a mládež aktivně sportují?“. Závěr poukázal na dvě dominující motivační složky:
radost ze hry
potřeba někam patřit (potřeba akceptace)
Pro někoho poměrně překvapivě nefiguruje na prvním místě jako hlavní motivační faktor vítězství. Kdo jste se věnovali nebo věnujete sportu, jistě mi dáte za pravdu, že když jste si DOBŘE ZAHRÁLI, ale přesto jste prohráli, prohra nebyla až tak frustrující, někdy byla naopak zcela nepodstatná.
1. Radost ze hry
Rozhodující moment
Rozvíjení radosti ze hry podporují i aktivity mezinárodní tenisové federace ITF zaměřené na rozvoj tenisu dětí a mládeže na celém světě. Prioritou metodiky ITF při výuce tenisu je důraz na hru samotnou. Ne že by technická realizace úderů nebyla důležitá, ale princip tenisové hry by měl dominovat. To znamená dostat míček na druhou stranu dvorce tak, abych znemožnil protihráči jej vrátit. To je ten moment, který nám přináší potěšení a radost. To je důvod, proč lidé rádi hrají tenis. Když protihráč zkazí lehký míček, potěší to. Ale když se o zisk fiftýnu přičiním sám tak, že soupeře donutím zkazit nebo zahraji vítězný bod, tehdy pociťuji tu pravou rozkoš ze hry! Na tento aspekt hry jako bychom zapomínali.
Když se malé dítě začne učit hrát tenis, všichni se radují. Radují se rodiče, radují se děti. Jsou potěšeni každým úspěšným krokem, každým zásahem míče.
První kritika výkonu
Jakmile dítě dokáže přehodit míček přes síť pětkrát za sebou, situace se mění. Začíná konfrontace s vrstevníky, přijdou první zápasy a přichází první kritika jejich výkonu. Ti, kteří dosud dítě pozitivně podporovali a radovali se z toho, že „chodí na tenis“, se stávají jeho největšími kritiky. Se stoupající výkonností rostou nároky rodičů na své dítě. V tenisové komunikaci rodič–dítě dochází k pozoruhodné změně. Zatímco v začátcích převládá jednoznačně pochvala nad kritikou (rodič se upřímně raduje, že dítě se věnuje tomuto krásnému sportu), přibližně po čtyřech letech učení se tenisu začíná převládat kritika nad pochvalou. Chce se říci, že zatímco v začátcích má rodič objektiv zaostřený většinou na pokroky dítěte – je nadšený, později jako by viděl jen jeho chyby. Tempo růstu se zdá být pomalé, technické provedení úderů nedokonalé, pohyb žádný a o psychice ani nemluvím… Co se stalo? Proč se mění pohled převážné části rodičovské veřejnosti na vlastní tenisové dítě? Opravdu je to tak zlé?
Mění se postoje
Ve většině případů ne. Mění se však postoje rodičů, které jsou determinovány výsledky jejich dítěte. Výsledek se stává prioritou celého tenisového snažení a tomu odpovídá i chování mnohých rodičů. Začínají ve svém dítěti vidět jen tenisového hráče. Život rodiny určuje tréninkový proces a termínová listina. Na jedné straně je to přirozené, když do tenisu investovali tolik času a prostředků, ale na druhé straně právě proniknutí tenisu do „krevního oběhu rodiny“ vytváří riziko, že někteří rodiče ztratí nadhled a objektivitu v posouzení možností vlastního dítěte. Z radosti sportovat (hrát tenis) se stává hon za body a žebříčkovým umístěním. Uznávám, že když se někdo věnuje soutěžnímu sportu, měl by mít ambici se zlepšovat, přičemž ukazatelem zlepšení mohou být i výsledky. Ale pozor: zaměření na okamžité výsledky je krátkozraké, protože hráč nerozvíjí ty vlastnosti, které v budoucnosti potřebuje na to, aby se prosadil. V každém případě stimul musí přijít od samotného hráče, jehož inspiruje hra a ne rodič.
Škodlivá rovnice
Radost ze hry je jedním ze základních motivů, proč se děti věnují sportu. Samozřejmě, že k tomu patří i radost z vítězství. Pokud ale dáme vítězství na první místo a dítě (jeho potřeby, potenciál) na druhé místo, nevytváříme pro něj dobrou sportovní perspektivu. Tímto postojem dostáváme dítě do situace: když vítězíš = jsi úspěšný (jsi dobrý), když prohráváš = jsi neúspěšný (nejsi dobrý). Už to přestává být o hře, už je to o této nemilosrdné rovnici. Vítězství a prohry, jako jediné a rozhodující kritérium pro posuzování toho, zda je někdo úspěšný nebo neúspěšný, „vyrábějí“ dvě skupiny dětí:
Skupina úspěšných dětí – velmi úzký okruh hráčů, vyhrávají, jsou úspěšní na turnajích, jsou respektováni svými vrstevníky, uznáváni rodiči a trenéry. Mají vysoké sebevědomí. Pozor! U většiny z nich je sebevědomí produktem rovnice Výhra = JSI DOBRÝ. Klasickým příkladem je ztracené sebevědomí některých doma úspěšných hráčů v zahraničí (častější porážky) nebo rychlý pád „zázračných dětí“, které po létech vítězství na domácích dvorcích najednou začaly zažívat i pocit prohry. Prohry otřásají jejich identitou, která byla postavena jen na vítězstvích. Každá další prohra znamená vážný zásah do jejich sebeakceptace.
Skupina neúspěšných dětí – velká skupina hráčů, častěji prohrávají, nikdo s nimi nepočítá, mají nízké sebevědomí. Okolí dospělých je postavilo do pozice Prohra = NEJSI DOBRÝ. Zpočátku dělají všechno pro to, aby se vyhnuli porážce a zajistili si pozitivní akceptaci, ale… Jít do zápasu s tím, abych neprohrál, je jiné než jít na zápas s cílem vyhrát. Jednak má každý svoje limity a potom, hrát s vědomím, že nesmím prohrát, jinak… Je to jednoduše strašně těžké. Tito hráči postupně rezignují a identifikují se s vědomím, že NEJSOU DOBŘÍ. Časem jejich zaujetí pro tenis slábne a hledají si jiné formy realizace.
Tenis by neměl být pro děti prací
Pro objektivitu dodávám, že ne každý vztah rodič–dítě v tenise je determinován rovnicí VÝHRA/PROHRA. Existuje i malá skupina dětí, jejichž sebevědomí a pohled na sebe sama se neodvíjejí jen od tenisových úspěchů a neúspěchů. Jejich rodiče vědí, že výsledek v tenise není to, co určuje jejich lidskou hodnotu a patřičným způsobem jim to dávají najevo. Tito hráči si tenis více užívají. Jejich tréninky a zápasy jsou charakterizovány pozitivním nábojem. Nehrají proto, aby někomu dokázali, že jsou dobří, aby si zasloužili přízeň rodičů nebo trenérů. Hrají proto, že tenis mají rádi. Vítězství podporují jejich sebevědomí a prohry neznamenají „rodinný problém“, naopak spíše pozitivně mobilizují.
Sport je úžasným nástrojem pro povznesení ducha a budování zdravého sebevědomí. Dbejme na to, abychom v současných podmínkách nekazili dětem radost ze hry, abychom jim nedělali z tenisu práci. Dělejme vše pro to, aby sport nebyl pro naše děti nástrojem k „udupání“ sebevědomí. Bude-li dítě hrdé na to, že hraje tenis a bude z něj mít radost bez ohledu na to, na jakém je místě v žebříčku, půjde o SPORT takový, jaký má být. Závěrem si dovolím zopakovat jednu z vět z úvodu tohoto příspěvku: „… jisté je však to, že rodiče výrazným způsobem ovlivňují tenisový vývoj svých dětí.“
Postoje rodiče podporující radost ze hry
buďte objektivní a poctivý s ohledem na úroveň vašeho dítěte a důležitost sportu
povzbuzujte ho, podporujte a důvěřujte mu
buďte náročný na hodnoty jako je tvrdá práce a zodpovědnost v přípravě, bojový duch a fair play, disciplína, slušné chování na dvorci
bagatelizujte důležitost soutěže a porážky, výsledky nechte budoucnosti
vyhněte se zaměřování na pozice
věnujte zvýšenou pozornost únavě dítěte a riziku vyhoření z tenisu
stanovujte reálné cíle, zdůrazňujte důležitost hry a radosti z ní
na turnajích buďte klidný a podporující
projevte úctu k hráčům a ostatním rodičům, trenérům, organizátorům turnaje
k zápasu se vyjadřujte po vychladnutí emocí – snažte se být pozitivní a hledat poučení, nenoste tenis „do kuchyně“
buďte pro své děti pozitivním vzorem
2. Potřeba akceptace – chci někam patřit
Člověk je tvor společenský, s výraznou potřebou sociálních kontaktů. V naplňování této potřeby jsou samozřejmě individuální rozdíly a pro každého z nás je optimální jiná míra společenských vztahů. Jedno je však jisté, že každý chce mít přítele a zároveň být přítelem. O tom není pochyb. Každý chce být členem určité skupiny, komunity, party, v níž se může realizovat, která ho akceptuje se všemi jeho přednostmi i nedostatky. Všichni jsme členy několika formálních i neformálních skupin. Ne ve všech se cítíme stejně dobře. Tenisové děti nejsou výjimkou.
V tenisové skupině nehrají děti jen tenis, ale rozvíjejí i svoje vztahy. Pocit „své skupiny“ si vytvářejí v prostředí, v němž trénují, kde týdně tráví několik hodin. Jak se děti v tomto prostředí cítí, záleží na kvalitě sociálních vztahů, které převládají. Mám na mysli vztahy mezi hráči v klubu, mezi rodiči a hráči, vztahy trenéři – hráči, rodiče – trenéři, rodiče – rodiče, trenéři – trenéři. Úroveň těchto vztahů významně ovlivňuje vztah dětí k tenisu a výrazným způsobem určuje úroveň motivace do dalšího tréninkového úsilí.
Tenis – velká samota
Tenis je ve sportovní teorii definován jako individuální sport. Svým zaměřením v přípravě a soutěži vytváří specifické podmínky pro rozvoj sociálních vztahů. Kdysi jsem četl výrok slavného Švéda Björna Borga o tom, že tenis je velká samota. O čem Borg hovořil? Profesionálové z okruhu ATP a WTA vědí, co tím myslel a určitě by o tom uměli vyprávět. Co je však pozoruhodné, o „samotě tenisu“ dnes umějí hovořit mnozí hráči, jimž je jedenáct, dvanáct… patnáct nebo šestnáct let. Tento jev považuji za varovný signál, že dochází k ohrožení rozvoje některých psychických vlastností důležitých pro rozvinutí osobního a hráčského potenciálu. Když čtrnácti- či patnáctiletý hráč vykazuje ve svém chování a postojích syndromy vyhoření z tenisu, není něco v pořádku… Příčin může být samozřejmě několik a zpravidla je to komplex více okolností. Jedním z důvodů však bývá absence přiměřených sociálních kontaktů a vazeb v prostředí, v němž hráč trénuje. Oč jde?
Jde o individuální sport
Je nepochybné, že tenis je individuální sport. Mnozí rodiče jsou přesvědčeni, že pouze včasná individualizace přípravy jejich dětí jim zajistí úspěch. Často jim realita dává za pravdu, když se děti, vedené od malička individuálně, prosazují v dětském a žákovském tenise. Na tomto místě nechci polemizovat o tom, jaké místo má individuální trénink v přípravě dětí. Uznávám, že individuální trénink má, za určitých okolností, své opodstatnění i v přípravě dětí. Akceptuji ho jako součást tenisové přípravy. Možná bychom někdy mohli diskutovat o optimálním procentuálním zastoupení individuálního tréninku v celkové přípravě dětí.
V čem tedy vidím problém?
Možná ani ne tak v samotném individuálním tréninku, jako spíše v tom, že tato forma tréninku jako by startovala postupnou izolaci, určitou separovanost hráče od svého přirozeného okolí. To vše se děje ve věku, v němž většina dětí potřebuje pravý opak. Děti se chtějí těšit na kamarády z tréninku, na zábavu, možné „popichování“, atmosféru pohody i přiměřené náročnosti, při níž budou zvládat tréninkové zatížení.
Počáteční úspěchy
Děti, které se od malička připravují přísně individuálně, nemají tuto potřebu naplněnu – nebo jen minimálně. Málokdo to považuje za důležité, protože dítě výkonnostně rychle roste a přicházejí první úspěchy. Úspěchy v začátcích potvrzují „správnost“ zvolené cesty a individualizace přípravy se zdokonaluje, přerůstá do všech vztahových rovin hráčova prostředí. Z hráčů klubu se stávají potenciální nepřátelé a konkurenti. Konfrontace se spoluhráčem v klubu se pro některé rodiče stává leckdy přehnanou koridou s vybičovanými emocemi a neskrývanou nepřejícností k protihráči. V takových podmínkách si děti těžko vytvoří pozitivní vztahy s klubovými spoluhráči. A věřte, že i to je důležité pro další sportovní zlepšování.
Společný úspěch motivuje
Nevytvářejme dětem prostředí plné napětí a nezdravé konkurence, založené na negativních emocích. Děti chodí na tenis proto, aby se bavily a soutěžily. Ne proto, aby proti někomu bojovaly.
Nedávno jsem nechtě vyslechl jeden rozhovor, v němž na otázku, za jaké družstvo, za koho, bude určitý hráč hrát, odpověděl rodič v roli trenéra: „za nikoho, on hraje sám za sebe!“ Hm, nevím, zda to stejně cítí i ten čtrnáctiletý hráč nebo zda jen jeho okolí chce, aby to tak cítil. Pohled na družstvo, v němž hraje každý sám za sebe, je velmi smutný. Naopak je radost pracovat s týmem, v němž myšlenka společného úspěchu a vzájemné sounáležitosti dokáže zázraky! Nedá mi, abych to nepřipomněl, neboť někdy mám pocit, že mladým hráčům vnucujeme naše postoje, aniž bychom se zajímali o jejich potřeby.
Sám voják v poli
Někteří rodiče dnes vytvářejí třinácti-, čtrnáctiletým dětem profesionální podmínky podle vzoru hráčů z profesionálního okruhu dospělých. Tyto děti mají svého osobního tenisového trenéra, osobního kondičního trenéra, osobního fyzioterapeuta. Téměř všude mají individuální přípravu určenou vztahem dospělý – dítě. Aby toho nebylo dost, mají od třinácti let individuální studijní plány a do školy chodí dělat jen zkoušky. Takže opět pouze „dospělý – dítě“. Mnoho rodičů začíná tímto způsobem „izolovat“ své děti právě v období, kdy je jejich potřeba po kontaktech s vrstevníky nejintenzivnější.
Nevím, zda někdo ze současných třicátníků a starších zažil podobný model přípravy. Představte si, že je vám třináct let: zkuste hrát denně tenis tři hodiny s trenérem, zkuste sám kroužit denně 400metrové okruhy na atletické dráze nebo sám sprintujte se stopkami v ruce, skákejte doma denně se švihadlem nebo šlapejte denně v obýváku na trenažéru. Cvičte sami ve fitnesscentru na posilovacích strojích. Zajděte jednou za týden do školy, abyste věděli, co se máte učit a učte se doma. Ale jak? Když to nebudete zvládat, dostanete doučovatelku… Připomínám, že je vám třináct. Jste ve věku, kdy váš citový vývoj ještě není stabilizovaný, je poznamenán vším, co k tomuto věku patří. Jak dlouho to vydržíte? Rok, dva… čtyři? A potom? Nepřijdou výrazné úspěchy a vy si budete připadat jako absolutně neschopný člověk, který nezužitkoval to, co se do něj investovalo. Možná vám to někdo z vašeho blízkého okolí i naznačí, možná to řekne přímo do očí. Nemáteli kolem sebe lidi a přátele, kteří vás podrží, s nimiž je zábava a můžete si s nimi vyprávět o čemkoliv, velmi rychle skončíte frustrován tenisem i se vším, co s ním souvisí.
Vyhořelí junioři
Nechci dramatizovat a působit zajímavě, možná jsem některé situace „přitáhl za vlasy“, ale dnes není výjimkou vidět vyhořelé šestnáctileté hráče. Vykazují stejné symptomy jako manažeři po deseti letech tvrdé, intenzivní a stresující práce. Stereotyp „jediné karty“ udělá svoje. Tito hráči se po určitém čase ocitají v krizi. Na cestu vpřed už nemají síly a zpět se není kam vrátit. Chybějí jim základní sociální vazby, které zanedbávali během uplynulého období. Ocitají se jakoby ve vzduchoprázdnu, vytrženi z kořenů. Nepatří nikam. Jejich přirozenou potřebu někam patřit kdosi od počátku ignoroval. Zpočátku to nepřekáželo. Individuální přístup má určitý nádech exkluzivity, který může být příjemný. Později však mnozí za tuto exkluzivitu draze platí. Nejen penězi, ale také ztrátou vztahů – kořenů, které nám pomáhají ustát kritické situace ve sportovní kariéře i v životě.
I úspěch má svůj vývoj
Možná mi budete oponovat a řeknete: doba se změnila, dnes už to jinak nelze. Chceli v tenisu někdo něco dokázat, musí pro to něco obětovat. Plně souhlasím. Za úspěchem ve vrcholovém sportu se skrývá tvrdá práce, disciplína, odříkání. Kdo si toho není vědom, ať ani neuvažuje o kariéře vrcholového sportovce. Myslím si však, že tyto atributy úspěchu platily i v minulosti. Na tom se nic nezměnilo. To, co se změnilo v tenisu (i ve sportu všeobecně), je posunutí věkové hranice směrem dolů (především u děvčat) při dosahování vrcholných výkonů. Proto roste touha některých rodičů dosáhnout úspěchů co nejdříve a udělat pro to vše. I úspěch však má svůj vývoj a je třeba respektovat jeho zákonitosti. Jedním z předpokladů úspěšnosti v jakékoliv lidské činnosti (sport nevyjímaje) je naplňování sociálních vztahů na všech úrovních k plné spokojenosti.
Respektuji, že každý má svobodné právo vybrat si svou cestu. Netvrdím, že k úspěchu vede jen jeden způsob. Chci jen poukázat na rizika příliš včasné individualizace v přípravě dětí a mládeže, jejímž cílem je dosáhnout úspěchu co nejdříve a která nerespektuje potřebu akceptace ve vztazích s vrstevníky.
Rizikové faktory vedoucí k předčasné individualizaci v přípravě dětí
touha dosáhnout úspěchu co nejdříve
klub, v němž se nepracuje systematicky s dětmi, v důsledku čehož neexistuje ročníková návaznost a vzniká absence přiměřeného sparingu
nadměrný důraz na technickotaktickou úroveň hráče a zanedbávání jeho psycho-sociálního vývoje
nadstandardní finanční podmínky některých rodičů vedou k neefektivnímu vynakládání prostředků (méně je někdy více)
nekritické přijímání jednostranných informací o principech úspěchu, přenášených ústním podáním v rodičovské komunitě
přesvědčení, že individuální péče je kvalitnější (zda je vždy kvalitnější, nevím, ale dražší je určitě)
u nás dnes už téměř úplná neexistence skupinové formy přípravy
Možné dopady předčasné individualizace v přípravě dětí na psycho-sociální vývoj hráče
rychlé psychické „opotřebování“ (syndrom vyhoření)
ztráta motivace
zaostávání sociálně-společenského rozvoje osobnosti
snaha vymanit se ze stereotypu může vést v pubertálním období k nečekanému sociálně-patologickému chování
dramatičtější následky na sebevědomí hráče, nepřijdou-li očekávané výsledky, neboť vše bylo „nastaveno na úspěch“
zhoršení vztahu mezi hráčem a rodičem
Mgr. Peter BIELIK
T.G.Masaryka 8/955
960 01 ZVOLEN
tel. 045/5444014
mobil 0908 904 702
e-mail: peterbielik@stonline.sk
e-mail: peterbielik@coaching-sport.sk
http://www.coaching-sport.sk
(převzato se souhlasem autora ze slovenského časopisu TENIS č. 3-4/2007)
Mgr. Peter BIELIK
Autorovi je 38 let. Vystudoval ruský jazyk a psychologii na Univerzite Konštantína filozofa v Nitře. Do 16 let hrával soutěžně hokej i tenis. Později se věnoval soutěžně tenisu. Má 15-letou praxi tenisového trenéra. Je držitelem B-licence trenéra Slovenského tenisového zväzu. Od roku 1985 začínal jako trenér mládeže v mateřském tenisovém klubu v Topoľčanech. V letech 1992 až 1994 působil jako trenér v Tréninkovém středisku mládeže v Piešťanech. Od roku 1996 pracuje v Pedagogicko psychologické poradně v Banské Bystrici jako psycholog a metodik. Spolupracuje s více agenturami v oblasti vzdělávání jako externí lektor se zaměřením na vzdělávání středního managementu. Od roku 1997 působí jako tenisový trenér ve Zvolenu. V současnosti se zaobírá psychologickou přípravou a psychologickým koučinkem ve sportu.
